Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roku 2014 sa dalo dokopy niekoľko známych figúr extrémnej metalovej scény, aby zložili štúdiový hold nezabudnuteľným DEATH. Nie že by po svete nefachčilo pekných pár kapiel, ktoré sa Chuckovou tvorbou inšpirujú v mantineloch „výrazne“ až „stopercentne“, poznáte to, MORFIN a podobní, dokonca tu v domácich končinách možno nájsť karvinských DEMIURG, ktorí to hlavne v začiatkoch robili až desivo urputne, ale ak to niekoho baví takto, nech sa páči, aj keď riskuje fakt veľa, DEATH boli ojedinelým zjavom a kritériá sú nastavené prísne.
Za GRUESOME sa ukrývajú gitarista a vokalista Matt Harvey (EXHUMED a mnoho iného), basgitaristka Robin Mazen (CASTRATOR, DERKÉTA), bubeník Gus Rios (kedysi napr. v MALEVOLENT CREATION) a gitarista Daniel Gonzalez (aktuálne aj POSSESSED). Matt obzvlášť sa takmer posvätnou úctou k DEATH vôbec netají, ostatným je takisto jasné, o čom to v GRUESOME má byť, a tak tu máme dokonalú poklonu v počte osem skladieb a dva bonusové covery. Vlastná tvorba je podobizňou, skoro klonom DEATH z čias „Leprosy“ s istými pohľadmi k „Scream Bloody Gore“ a „Spiritual Healing“. Za seba môžem povedať, že klonovanie DEATH sa podarilo, skladby majú ťah, energiu aj tú dávnu strašidelnú atmosféru, ktorá bola tak okolo roku 1988 niečím novým a zlovestne príťažlivým. Originalita nie je téma, o ňu tu nikomu nejde, vyznenie tohto snaženia je ale vydarené, vrátane zvuku a obalu, o ktorý sa pochopiteľne postaral Ed Repka. Vlastnú tvorbu korunujú bonusy „Land Of No Return“ (DEATH) a „Black Magic“ (SLAYER), ako pamätník to teda nakoniec hodnotím vysoko. Predsa len je to pocta, na ktorej si niekto dal záležať, nie nejaký revival.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.